Otcovy vzpomínky na Štěpánskou ulici v Praze z 20. let a úvahy o spravedlnosti

8. 06. 2015 21:57:07
Můj otec, Ivo Hugo, přišel na svět v r.1922. Byl rodákem z Prahy a mluvil zajímavým způsobem, který mě na celý život ovlivnil. V r. 2010 zemřel a zanechal plné sešity od ruky sepsaných vzpomínek na život v Čechách ve 20. století.

Život ve stoletém domě ve 20. letech ve Štěpánské ulici v Praze

Rodina, ve které jsem se já, Ivo Hugo, narodil, hleděla vstříc k nejistým, a jak se brzy ukázalo i nebezpečným dobám. Přebývali jsme tehdy v asi sto let starém domě ve Štěpánské ulici v Praze. Náš byt byl starý a dost sešlý a možná i nezdravý. Nikdo není dotazován před svým narozením, zda vůbec chce na svět vstoupit, a ve které rodině, ve které zemi, a ve kterém národě se tak má stát. Najednou jsme zde, se všemi dobrými i špatnými zděděnými vlastnostmi povahy i zdraví. Většinou je již předem stanoveno, o jaký způsob a hodnotu výchovy našich rodičů se bude jednat. Se vším, co je nám přisouzeno, musíme potom náš celý život nějak zvládnout.

Rodiče jsou tedy za průběh života svých dětí nemalým podílem zodpovědní, a tak by měli předem svou situaci a z ní plynoucí šance svých dětí na alespoň trochu slušný a šťastný život odhadnout. Není to však snadné a mnoho vlivů ani neznáme. Myslím, že stránku zdravotní lze někdy posoudit; zdraví je hodnota, nebo snad to nejcennější, co nám rodiče na naší cestu životem mohou dát, pokud sami dobré zdraví mají a netrpí některou zděděnou chorobou. (Hugo opomněl možnost, že mnoho nemocí může na člověka přijít bez dědičných důvodů. Jsou možná způsobeny druhem našeho života a schopností rozpoznat, které životní a výživné zvyklosti jsou k udržení nebo znovuzískání našeho zdraví prospěšné.)

Já jsem snad měl alespoň v tom směru trochu štěstí i moji sourozenci, starší bratr Ada a mladší sestra Eva. Přišel jsem na tento drsný svět v rodině, kterou lze nazvat slušnou, dle všech zvyklostí, a maminka i otec mě nechali pokřtít v římskokatolickém kostele Cyrila a Metoděje v Karlíně v Praze na jména Ivo, Hugo. V celém mém příštím životě mně říkali Ivo, jména Hugo jsem téměř nepoužíval.

(Jméno Hugo je preferováno v tomto vyprávění otce, aby se odlišil od syna, který měl stejné jméno, Ivo, ale jeho další jména byla Tomáš, Adolf. V praxi nebylo problémů rozlišovat malého Iva od velkého, i když je manželka a maminka Vlastička oba zvala Ivoušku.)

Zdravotní stav obou mých rodičů byl dobrý, dožili se vysokého věku i přes tvrdý život, jak uvidíme, a jejich hospodářská situace byla až do příchodu Němců rovněž slušná. Otec mé matky Josef Sklenář, můj děd, byl adjunktem u československých drah a její matka, má babička, Anna Sklenářová, rozená Vosáhlová, byla doma a starala se o početnou rodinu. Má maminka Anna měla, jestliže se na její vyprávění dobře pamatuji, šest sourozenců, čtyři děvčata a dva kluky, dvojčata. Její dva bratři zemřeli ještě jako malí, myslím na neštovice či černý kašel, přesně to již nevím. Má matka přišla v její rodině jako druhá na svět. Starší sestra byla Marie a mladší sestry šly v pořadí Josefa, Otilie a Milada. Tak to tedy byly moje tety a všechny jsem je dobře znal.

Žádná spravedlnost na tomto světě ani ta smrt

Můj děda Josef i má babička Anna měli plné ruce práce, aby velikou rodinu uživili. Žádný blahobyt jistě neměli, avšak chudobou netrpěli a své dcery řádně vychovali, ale na rozhazování peněz zdaleka nebylo.

Nejstarší z dcer Marie si později vzala pana Tabulku, který byl dělníkem a zřízencem u města Prahy. Narodil se jim jediný syn, kterému dali jméno Josef. Byl to můj bratranec a často jsme se stýkali, ale vídal se především s mým bratrem Adolfem. Rodina tety Marie neměla, co se peněz týče, na růžích ustláno, jak se tak pěkně česky říká. Divím se tomu pořekadlu trochu, růže přece píchají, jsou samý trn, a proto bych na nich nechtěl ležet. Snad tím pořekadlem je myšlena jejich vůně a krásný vzhled. Ale ani to již dnes neplatí, jak víte. Dnešní pěstěné růže již ani nevoní. Kam ta často nesmyslná činnost některých lidí povede, kdo to ví? Nechci sýčkovat, jako mnozí, snad konečně zmoudříme, ale jeden německý výraz to vystihuje, promiňte, že někteří z nás, co vezmou do svých rukou, to udělají „zur Sau.“ Je to asi naše „něco zprasit.“ Tedy teta Marie a její rodina to neměli celý život lehké a Marie se jenom dřela, aby svou rodinu udržela nad vodou. Přes tvrdý život měla dobré srdce a adoptovala ještě nemluvně, děvčátko, které jeho matka opustila a pečovala a starala se o ně do její dospělosti, kdy stálo již na vlastních nohách.

Po celou dlouhou dobu, co mou tetu Marii pamatuji, co jsem se s ní a její rodinou a s bratrancem Pepou stýkal, bydleli v Praze Libni v ulici Prosecká. Když půjdete od hlavní třídy po pravé straně Prosecké směrem na Prosek a ujdete tři sta metrů, dorazíte k nízkému, snad dvouposchoďovému domu, ve kterém teta Marie s rodinou v přízemí bydlela. Měla v domku malé peněžní přilepšení, dělala domovnictví. Teta byla ve čtvrti známou osobností, asi pro své energické a moudré vystupování.

Jak se pamatuji, pozůstával její byt z jedné místnosti a kuchyně, kde bydleli čtyři lidé, dva dospělí a dvě děti, později, když děti dorostly, čtyři dospělí.

Jak byl život tety Marie těžký, tak ani její odchod ze života nebyl lehký. Nic na tomto světě není alespoň trošičku spravedlivé, ba ani ta smrt, jak se někteří mylně domnívají, často je i způsob odchodu ve srovnání takzvaně dobrých a špatných lidí nespravedlivý.

(Hugo rád celý život žehral proti pojmu spravedlnosti, byl to jakýsi jeho koníček. Často tím i rád provokoval své okolí, když zjistil, že někdo má s jeho názory těžkosti.)

Teta Marie silně kouřila, byl to asi jediný požitek, kterého si dopřála a dle toho dopadl bohužel i její odchod. Snad ve svých šedesáti letech dostala Bürgerovu chorobu a byla jí uříznuta jedna noha. A jak smutně to zní i její syn Pepa, můj bratranec, taky tak dopadl, a následkem stejné choroby i poměrně brzy umřel. Tehdá nebyly vědomosti, jak nebezpečné pro zdraví je kouření, mezi lidem tak rozšířené jako dnes. Ale asi ani ta znalost by bývala lidi od kouření neodradila.

Konečná spravedlnost existuje

Jako Hugův syn opisuji jeho manuskript, který po něm zůstal v jeho sešitech, abych měl digitální verzi, a při tom se snad dozvěděl hlubší tajemství Hugova života a příčiny jeho celoživotního odporu proti útěše, ale i varování, kterou člověku dává víra v konečnou spravedlnost. Mohu však již na tomto místě naznačit, že Hugův postoj se neukázal během jeho života velice prospěšným, ale způsobil mu s přibývajícím časem stále více těžkostí a beznaděje.

Spravedlnost začíná v okamžiku smrti

Hugo se rád pouštěl do pesimistických úvah, při čemž se vždy rozhořčil nad stavem světa a nedostatku spravedlnosti. Občas v mládí žehral a komponoval dlouhé litanie výčitek a zasílal je na různá transcendentní konta. I když jsem do sebe, ovlivněn jeho proslovy, ale nechtěně, vstřebal také mnoho negativních postojů, snažil jsem se později, působením duchovních názorů mého vzácného životního přítele, Jana Křtitele Josefa Františka, otce usměrňovat, aby měl šanci získat snesitelnější stanovisko k pozemské existenci. Je pravda, že během dvacátého století muselo mnoho českých rodin protrpět „neslýchaná“ bezpráví (slovo „neslýchaný“ bylo v Hugově slovníčku velmi oblíbené). Jednalo se hlavně o židovské rodiny, které ztratily všechno: majetek, životy, a někdy i svou čest, a hlavně lidskou důstojnost. Ovlivněn písmy jsem se vždy otci Hugovi snažil vysvětlit, že transcendentní spravedlnost stále trvá, nikdy neztratila platnost, že spravedlnost přichází a bude slavně zjevena světu, a hlavně, že pro každého člověka, který kdy žil na této zkažené planetě, SPRAVEDLNOST ZAČÍNÁ V OKAMŽIKU JEHO SMRTI! Každý člověk sní o nějaké, své, spravedlnosti, ale musí existovat spravedlnost nadlidská. Moje babička Boženka, která měla zase konceptuální problémy s vírou ve spravedlivého Boha, mohla ale přesto věřit v jakousi VYŠŠÍ SPRAVEDLNOST, kterou často uváděla a dokonce s ní někdy i nepřímo kolemstojícím hrozila, pokud jí nějakým způsobem vyprovokovali.

V Bibli neboli Božím slově stojí jasně napsáno, v dopise apoštola Pavla k Židům v 9. kapitole, 27. verši: Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud. Mnoho lidí už se snažilo Bibli zničit, zneplatnit, prostě nechat zmizet. V sepsaných dějinách světa je možno se o mnohých jejich skutcích dočíst. Ale oni zmizeli a Boží slovo zůstává a je mocné už svou přítomností. O tom svědčí ve stejném dopise k Židům v 4. kapitole, verše 12-13: Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč. Proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky a úmysly. Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet.

Starý byt na rohu Řeznické a Štěpánské

Vědomě jsem začal vnímat tento svět v třípokojovém bytě ve starém domě na rohu Štěpánské ulice a ulice Řeznická, na straně bližší k Václavskému náměstí. Ten dům byl snad již tehdá v létech 1922-29 stoletý, v oné době, kdy jsem tam jako dítě se starším bratrem, se sestrou a mými rodiči bydlel. Ostatně dům tam stojí ještě dodnes.

(Hugo mi jednou nebo víckrát v životě dům ukázal, takže mohu říci, že dělal mohutný a záhadný dojem, neboť jeho architektura byla stará, fasáda ozdobná, a navíc se ze střechy vypínala k nebi věž s červenou plechovou bání. Nikdy však nedošlo k tomu, abychom našli odvahu do domu nějakým způsobem vejít, protože to nebylo jednoduché, vchod byl v novějších dobách vždy zamčený. Až mnohem později, již po Hugově smrti, jsem zazvonil na advokátskou kancelář, která se teď v bytě nachází, načež jsem prosil o dovolení se do domu a bytu podívat, s tím, že tam bydlíval můj otec. Pak jsem konečně uviděl, jak dnes dům vypadá. Vše bylo krásně zrenovované, jak chodby a schodiště, tak záhadný vstup do sklepa, tak dokonce i nyní úplně nově působící byt, který je na těchto stránkách z minulých dob dost zle popsaný.)

V bytě s námi bydleli rodiče mého otce. Jak se domnívám patřil byt jeho rodičům a můj otec s námi u nich asi bydlel v podnájmu. Pokoje bytu vedly do ulice Řeznická, kuchyň, jakási koupelna, spíž a záchod vedly na dvorek. Přes stáří domu byla k mému podivu v bytě koupelna. Utkvělo mi v paměti staré provedení vany na čtyřech jaksi prolamovaných nohách, jistě je někteří ještě znáte; v ní jsem se jako malý kluk musel koupat.

V koupelně byl stojatý kotel na vodu, pod kterým se před koupáním topilo dřívím a uhlím. Teplá voda z kotle pak stačila na dvě, snad tři koupele. Voda z kotle byla vařící a musela být ředěna studenou vodou.

Od bytových dveří vedla chodba rovnoběžná s Řeznickou ulicí a po obou stranách chodby byly dveře do jednotlivých místností. Vím, že na konci chodby po pravé straně byla kuchyň, ve které vládla moje babička, Františka Šternová, otcova matka. Byt se nacházel hned v prvním poschodí po pravé straně schodiště.

Když se do domu vešlo, ihned vás přes nos praštil ztuchlý pach starého zdiva a temného sklepa. Za domovními dveřmi jste vystoupili nejdříve po několika schodech do zvýšeného přízemí a prošli dalšími kyvadlovými dveřmi, které byly v horní půli zasklené starodávným snad leptaným nebo pískovaným sklem s ornamenty. Potom byla před vámi krátká chodba ke schodišti, která před schody do prvního patra odbočovala v pravém úhlu do leva, byla pak dlouhá asi deset metrů a vedla k přízemním bytům a ke schodům do sklepa. Toho černého a smrdutého sklepa jsem se vždycky bál a nerad jsem tam s některým dospělým chodíval. Přesto jsem se do něj z vrozené zvědavosti několikrát podíval. Myslím, že nebyla tehdy ještě zavedená elektřina a světlo se nosilo svíčkami. Prachu, špíny a haraburdí všeho druhu ve sklepě všude leželo ažaž a při svíčce se mi někdy zdálo, že tam lezou podivné, záhadné postavy po stropě a po stěnách, až jsem při tom cítil slabé mrazení strachu. Schodiště k horním patrům domu se vinulo polokruhem podél zadní stěny baráku. V každém poschodí byla chodba s podlažím, ze kterého vedly dveře do jednotlivých bytů. Chodba byla na straně přivrácené k oblouku schodiště a k zející propasti ohraničena zábradlím.

V popsaném domě a bytě jsem prožil prvních sedm let svého života a mám na tu dobu dobré i špatné vzpomínky, avšak vzpomínky ne vždy úplné, neboť jsem byl malým klukem.

Štěnice se procházely v ložnici po stěně

Když se vešlo dveřmi od schodiště do bytu, byly hned po levé straně chodby dveře do ložnice mých rodičů, kde jsem také já spal v dětské postýlce v levém rohu pokoje u okna do Řeznické ulice. Jednou, když jsem se ráno probudil, vyhrabal se pod peřinkou a postavil se na nožičky, abych na vše lépe viděl a coural se podél zábradlí dětské postýlky, zpozoroval jsem najednou na stěně pokoje těsně za postýlkou malá, plochá, načervenalá, pomalu lezoucí zvířátka. I jal jsem se je svými drobnými prstíčky sledovat a některé i rozmáčknout. Zda z nich vytryskla krev, to již nepamatuji, ale asi tomu tak bylo. BYLY TO ŠTĚNICE A BYLO JICH DOST. Ale to jsem tehdá tak dobře ještě nevěděl, ale pokračoval jsem ve svých hrách skoro každý den. Když pak můj otec pozoroval mou honbu štěnic, začal vždy láteřit na starý, ztuchlý barák. Vyskočil z postele, odtáhl mou postýlku od stěny a sám pak pokračoval v lovu hmyzu za stálého láteření, že to svinstvo zvířecí v našem příštím novém domě nebude. Na stěnu za mou postýlkou nebyl žádný pěkný pohled, protože byla plná skvrn po rozmačkaných štěnicích. Otec ten způsob lovu za krátko vylepšil tím, že po stěně lezoucí hmyz nejdříve smetl a na podlaze jej potom vyřídil.

Kousavé potvory byly pro celou naši rodinu pravou trýzní a více než nechutnou záležitostí. Má maminka Anna se snažila, častým desinfikováním bytu a bytového zařízení, trápení trochu zmírnit. Byla to nesmírná práce, korunovaná však s jen malým úspěchem. Za málo dní úlevy se štěnice opět objevily na stěně za mou postýlkou, ale i jinde, jako by jim desinfekce dodala nových sil k životu. Má matka tím trpěla a občas žádala otce, abychom se z hrozného bytu už konečně odstěhovali. Bylo pochopitelné, že se štěnice brzy po namáhavé čistce opět objevily. Přelezly vždy znovu ze sousedních bytů. Zřejmě hýbaly celým domem. Zbavit dům štěnic nebylo snadnou záležitostí a nevím, zda tehdy lidé již věděli, jak je spolehlivě zničit. K tomu by bylo bývalo nutné, nájemníky z domu na několik dní vystěhovat, okna a dveře všech bytů utěsnit a potom celý dům zaplynovat velmi jedovatým kyanidem vodíku. K tomu však nikdy nedošlo, jak vím, a myslím si také, že snad některé nájemníky štěnice ani moc nerušily, a tak kousavá zvířátka dále nerušeně žila v onom stoletém domě, až do roku 1928, kdy jsme se vystěhovali. Dnes, po více jak šedesáti letech by mne velice zajímalo, zda štěnice tím starým domem stále ještě hýbají, vás asi také, a snad se to tedy ještě dozvíme. (Kdesi jsem se dočetl, že zamoření domů štěnicemi v začátečních letech 20. století bylo prokletí, které bylo jen velmi těžce kontrolovatelné. Pak začaly různé chemické firmy vyvíjet jedovaté sloučeniny kyanidu, aby mohly hmyz uvolňujícím se jedovatým plynem poničit. Zcestné myšlení nacistických pohlavárů, kteří měli za úkol vypracovat konečné řešení židovské otázky, pak navrhlo používání těchto jedovatých sloučenin také pro vraždění lidí. Jak hrůzné doby to byly!)

Hugovi prarodiče Ludwík a Františka Šternovi

Můj otec pocházel z chudé pražské rodiny Ludwíka Šterna a Františky, rozené Šmolkové. (Nevím, proč otec psal jméno svého dědečka s dvojitým w. Možná, že to tak vídal psáno během svého dětství.) Narodili se jim dvě děti, můj příští otec Adolf a jeho sestra Marta, má teta. Můj děda Ludwík, jak jsem ho znal, byl veselé povahy, skoro bych řekl trochu bohém a dosti bezstarostně procházel svým životem, a že to neměl lehké, ale o svou rodinu se vždy poctivě staral. Do práce chodil na Wilsonovo nádraží (dnes Praha hlavní nádraží), kde byl trvale zaměstnán, nejdříve u rakouských a později u československých drah, anebo možná mnohdy u nějaké dopravní společnosti, jako nosič zavazadel. Pamatuji se na jeho hranatou čepici, kterou nosil, podobnou tvarem čepicím Francouzů či Švýcarů, pouze jiné barvy. Kupodivu ještě dnes, když zavřu oči, vidím mého dědu s tou čepicí na hlavě a v obleku nosiče zavazadel před očima, tak, jak jsem ho tehdy vídával, když jsme mého dědečka s mou maminkou někdy na Wilsonově nádraží navštívili. Děda mne, cvrčka, měl velice rád, jak mi říkal, a já jeho taky, pro jeho bezstarostnou a veselou povahu, kterou si uchoval až do stáří a téměř nikdy si svou dobrou náladu nenechal svým jistě ne blahobytným životem pokazit. Jako malý kluk jsem ho tak viděl, ale nebyl jsem v té době velikým lidským znalcem. Možná, že tu takřka stálou dobrou náladu před malým klukem také někdy předstíral. Jisté je, že jsem mojí maminku na ten „Wilsoňák“ často rád táhnul, jednak kvůli veselému dědovi, ale také kvůli zajímavému provozu na velikém nádraží. Znáte to přeci: malý kluk a lokomotivy.

Asi 40 let později jsem poznal fascinaci Hlavního nádraží také já, Ludvíkův pravnuk a sepisovatel této kroniky, když jsem jako student střední školy dělal na nádraží delší čas brigádu. Pracoval jsem také jako nosič zavazadel, která jsem nakládal a vykládal do vagónů. Mezi velkými vlaky jezdily malé vláčky tažené elektrickými vozíky, kterými byla zavazadla transportována z úschovny do poštovních vagónů nebo zpět. Již tehdy jsem poznal kouzlo nádraží, vlaků a tzv. mysterium kolejí, které vás zavezou do dálky, někdy víte kam, ale netušíte, co vás tam čeká, někdy ale ani cíl neznáte. Symbolizovalo to pro mě již tehdy tajemství vlaku života, který nás také veze někam do neznáma, aniž bychom často cítili, kam cesta jde (ITASK).

Z naší knihy Kronika z Blanické – Spravedlnost je jen sen... náhled obsahu je na internetovém knihkupectví Kosmas.

Budu se snažit zde sepsat v příštích pokračováních nejzajímavější Hugova životní vyprávění.

Autor: Ivo T.A. Sklenář | pondělí 8.6.2015 21:57 | karma článku: 13.49 | přečteno: 561x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Praha a střední Čechy

Michal Merhaut

Když do Kolína přijely tanky…

Zatímco severomořským pobřežím se linuly tóny Kmochových skladeb v podání dechové hudby Veřejného požárního útvaru v Kolíně, do překročení československých hranic prvními jednotkami okupačních vojsk zbývalo jen pár hodin.

23.8.2022 v 9:05 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 182 | Diskuse

Alena Kravarčíková

Anime, Cosplay, Fursuit, zábava puberťáků?

Možná, že už víte, co se u nás doma děje a jak začal příběh mého života s transgender puberťákem.....

22.8.2022 v 10:27 | Karma článku: 13.58 | Přečteno: 627 | Diskuse

Michal Merhaut

Kolínské jaro 1968

Generační obměna členů KSČ a hospodářské zaostávání Československa za západními zeměmi vedlo v 60. letech k nutnosti reforem a k pozvolnému uvolňování tuhého totalitního režimu.

22.8.2022 v 9:51 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 160 | Diskuse

Michal Merhaut

Reflexe roku 1968 v obecních kronikách

Obecní kroniky zaznamenávají události lokálního významu, ať už je to budování vodovodu, úspěchy místního fotbalového mužstva apod.

21.8.2022 v 10:34 | Karma článku: 12.54 | Přečteno: 250 | Diskuse

Alena Kravarčíková

Vyznání MARKOVI

Moc ráda se zamilovávám. Opakovaně, vášnivě, bezhlavě a neustále se zamilovávám do věcí, barev, lidí, dobrého jídla, vína, měst a zemí, bot, neobvyklých hodinek, knih (ne nutně v tomto pořadí) a do stovek dalších oblastí.

11.8.2022 v 15:24 | Karma článku: 11.21 | Přečteno: 433 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1011

Píši o vzpomínkách na život v Čechách a jinde, hlavně ve 20. století. Doufám, že je ještě možné se z nich něco pro dnešek dovtípit. Jsem doktor medicíny a svého času docent na Universitě v Basileji. Mám specializace nebo zkušenosti a prožitky ve vnitřním lékařství, chirurgii, urologii, imunologii, mikrobiologii, onkologii, geriatrii. Pracoval jsem na klinikách v CH, USA, v imunologickém laboratorním, klinickém výzkumu, ale zajímá mě i alternativní léčba např. rakoviny.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...